Martin Decarli s motocyklovým veteránem ve stopách legendární Tourist Trophy

16.6.2018

Zdravím všechny přátele motoristického sportu.

Nevím, kolik z vás slyšelo o Tourist Trophy – věřím, že většina. I když se jedná primárně o motocyklový závod, Isle of Man, kde se závody jezdí, byl zpočátku jak závodem motorek, tak automobilů. Historie TT je ne na knihu jednu, ale nejmíň dvě.

A protože v češtině donedávna nic nevyšlo, rozhodl jsem se napsat knihu MAN MAN, kde se snažím o kolébce motoristického sportu napsat věci, které nevygooglíte a v českém jazyce si ani nepřečtete. Kniha se dočkala dotisku, a motorističtí fanoušci mě vlastně ukecali napsat pokračování.

A tak v sobotu 16. června chci vyrazit na Man počtvrté. Tentokrát ne úplně po vlastní ose, ale dodávkou do Velké Británie, kam mi veterána DKW RT125 roku výroby 1944 dovezou, pak se potřebuji přeplavit přes Irské moře a následně bych chtěl s „dekáwkou“ navštívit další zajímavá historická místa ostrova, ať už mají nebo nemají souvislost s motorismem.

Na webu ČK motorsportu se vám budu snažit dávat denní reporty z této cesty, tak uvidíme, možná vás zaujmou a třeba vás navnadí koupit si před Vánoci knihu MAN MAN II.

Váš Martin Decarli

P.S.: A proč zrovna na tomto stroji? Ewald Kluge s DKW 250 v roce 1938 Tourist Trophy vyhrál!

Tuto cestu podporuje ČK motorsport. Dík moc, klucí!

Neděle 17. 6. 2018

Motorističtí fandové, hlásím se, že po dvou dnech v kuse v dodávce stojím se svou válečnou DKW v Liverpoolu na molu a již počtvrté v životě čekám na nalodění na ex-válečnou loď Manannan a plavbu na ostrov motorek a motosportu vůbec. Sice jedu dva týdny po NEJ závodech světa, ale o to víc chci načerpat informací o posvátném místě motorismu. Tak dá-li Pán Bůh, za několik hodin se ozvu přímo z trati Tourist Trophy. Sám jsem zvědav, jaký čas na kolo budu mít se 4,5koňmi. 🙂

 

Pondělí 18. 6. 2018

Tak se mi na „dékáwce“ podařilo pokořit horu, horu motorkářům nejposvátnější – Tourist Trophy Course. 60 kilometrů úplně obyčejných silnic, převýšení téměř 600 metrů, dole na startu nádherné počasí, které se na celé trati měnilo asi třikrát, v horách děsná kosa, vichr, mlha… Až na téhle tvrdé babičce mi došlo, jak je trať nerovná, silnice naší třetí třídy minus. Při přejezdu hor jsem si jenom přál, ať začne to brutální klesání. Na téhle motorce, a po čtyřech návštěvách ostrova a Tourist Trophy, mi dochází, jaký těžký srdcaři tady startovali mezi válkami. Ewald Kluge na DKW 250 měl v roce 1939 čas 30 minut, já na DKW 125 hodinu a tři čtvrtě. Na naši obranu, jeho dvoupístkový speciál měl 40 koní, my tam máme koní 4,5. 🙂 Nicméně v žádném krpálu nešla víc jak o kvalt níž. To, co jsem viděl na trati, bylo úžasné. Policajti na mě blikaj a zvedaj palec, v jedné zatáčce skupina 20 motorkářů začala spontánně tleskat, a Taliáni na R1, které jsem poznal v Liverpoolu, na mě houkali celou rovinku Grand Stand, když jsem ji tam na startu fotil. A dojezd? Slezl jsem, ruce nahoru a začal řvát: „MY JSME TO DALI!“ „Dékáwce“ jsem dal pusu na nádrž a pět minut si s ní povídal…

Úterý 19. 6. 2018

Další den ježdění po Isle of Man bylo směrem na jih. Na cestě do přístavního městečka Peel jsme s „dékáwkou“ nejdříve dali třetinu tratě. Potkávám stále Taliány na Yamahách R1, ty na mě vždy troubí už z dálky, a jeden pár na Moto Guzzi Stelvio z Francie. S těmahle lidma se mi dobře mluví, umí english stejně blbě jako já. 🙂

V Peelu jsem nemohl najít hrad, přitom je velkej jako kráva. Policajt, co na mě zvedal palec, skočil do dodávky a dělal nám čestný předvoj. U hradu bejvaj žraloci baskingští, je to takový 10 metrů dlouhý trombon s hubou metr v průměru, zas tu ale nebyl. Bohužel bylo zavřený peelský muzeum. Viděli jste díl Top Gearu, kde Jeremy jezdí v nejmenším autě světa v kancelářích Top Gearu? Tak tohle autíčko se vyrábělo tady. Neuvěřitelně roste na ceně – před deseti lety se prodávalo za cca 300 tisíc a dnes se dražej za 10 mega! Tak co, koupíte si lambo, nebo Peel 50, který místo zpátečky má madlo na otočení?

Narazil jsem na další, malinké moto muzeum. Je malé, ale úžasné! Značku Triton jsem, přiznávám, neznal. Pokračoval jsem to místního skanzenu podél pobřeží. Řeknu vám, tady jsem pocítil obrovskou pokoru. Všude jen kopce, křoviska, pustá krajina, drsná jak v reklamě na tulamorku. Tady by měli být, ta naše politická honorace. Třeba by si uvědomili, že si ještě něco nakradou, ale co…. zdechnou jak všichni ostatní, ale tahle nádherná pustina, ve které žijí jen osamělí pastevci, ta tu bude další stovky a tisíce let, kdy na ňáký šašky z hradu zapomenou i jejich pravnoučata. Občas by každý z nás měl zajet na tahle místa, kde si to v hlavách přehodnotíme.

Opět tu ale nadávám na cestáře – vězte, že ti naši jsou kofři! Na současné motorce nebo v autě to nepocítíte, ale na podvozku z roku 39… mám dojem, že si vymlátím zuby. Nevím, zda jet plnej za tři, nebo za dva, beru to přes spojku, nic platný. Po šesti hodinách v sedle přijíždím na barák, a i když se mi chce moc čůrat, jen sedím na motorce a nejsem schopen ničeho. A snad nejsem ňáká slečínka, na CB 500 jsem dával 1 150 kilometrů na jeden zátah za 15 hodin, ale to je prd proti tomuto. Přehodnocuji původní plán projet cca 1 500 kilometrů po ostrově, to vážně nedám. Tak jsem asi fakt měkota…

Středa 20. 6. 2018

Všem, co zajímají mé reporty, se moc omlouvám, naštěstí nebyl žádný problém, pouze problém s mým totálním vyčerpáním. Snažím se objet co nejvíce plánovaných míst, kdyby náhodou dékáwka zastávkovala.

Další den byl v plánu sever. Tato cesta vychází docela dál než jih. Přijíždím do přístavního města Ramsey, nevím čím, ale nikdy se mi tady nelíbilo. Aleš mi pak říkal: „V Ramsey? Tady nikdo nechce bydlet!“ Taky neví proč, ale je to velmi neoblíbená část ostrova. Jak jsem říkal, že už nebudu nadávat na české silničáře, tak i v další věci – ve značení objížděk. Tady se neznačí! V Ramsey je výluka a já musím opravdu hledat průjezdy mezi rodinnými domky nebo sídlišti. Nejsem sám, dvacetičlenná skupina Frantíků na motorkách tady bloudí také sem tam…

Jakmile se vymotám, dékáwka stávkuje. Svíčka černá jak bota a asi už vím, co pániek podělal. U pumpy jsem blbě spočítal poměr olej – benzin, tak je za mnou modrej dým jak prase. Cajk mám, ale šmirgl na očištění a náhradní svíčky jsou v bytě. Během pěti minut u mne zastavuje zvláštní maník na MZ 125, je to ten úplně poslední vyráběný model. Zajímavé je to, že se tady setkali v podstatě dvě shodné motorky, jež dělí od sebe 60 let. MZ je původně DKW a věřte, že například spojka a plno dílů pajšlu je shodná!

Čumím ale asi víc na ochotnýho maníka, pootevřený plexi integrálky a v té škvírce cígo! Ochotně vytahuje šmirgl, očistí, našroubuje, nastartuje… nandá integrálku, dá do pusy další máčko a přikloní plexi. Jakmile nastartuje, odjíždí a kouř vychází z výfuku i z hlavy.

Jedu – kodrcám pustinou a snažím se najít nejvýchodnější bod ostrova. Jo, už jsem tady. Bože, to je výhled! Moře klidné azurové, obloha blankytná bez větru – jsme vůbec na Manu? Kde prší pětkrát denně? Zvláštní pocit, když koukám do mapy a počítám, že i při mé cestovní rychlosti 50 km/h jsem na nejzápadnějším bodě za 30 minut. Kurňa, to jsou vzdálenosti! 🙂

Odbočuji vyloženě do polí a podruhé v životě jedu k letišti Jurby, kde za války působila řada našich pilotů a bránila britské ostrovy proti německým ponorkám. V týhle pustině opuštěnýho letiště byste určitě nehledali obrovskou dva měsíce starou budovu NEJ motoristického muzea Manu! Přijíždí Rolls-Royce tak ze sedmdesátých let, kterého byli zajet dotankovat a zpátky mezi exponáty. Koukám, že je středa a to je na ostrově zavírací den. Pro muzea, hospody, kavárny…

Ale pracovníky zaujala DKW a to byla má propustka, tak se jdu podívat. To, co zde na mě čeká, by vydalo na tři strany A4. Růžovej Land Rover jednotek SAS, dvacet amerik, rekordní motorky z jezera Bonneville. A konečně vidím nejmenší sériové auto světa, ano Peel 50, který mi utekl ve stejnojmenném městě. Šmarjá, vždyť je to malinká laminátová budka se sedačkou, třemi pedály a kolečky… za 10 milionů – to je zadarmo! J O kus dál ten tříkolej Reliant přímo z filmu agenta 007. O patro výš motocykly 1950 a starší, tady letím (s berličkou) k BSA Bantam. Prvně vidím anglickou kopii mé DKW a hned ve dvou kusech, konečně se holky sešly. Třetí patro muzea – youngtimerový motorky… kolik jsem jich vlastnil, kolik jich vlastnili mí kamarádi… krásné vzpomínky. Tohle MEGA motoristické muzeum prostě musíte vidět!

Kodrcám a vybouchávám si zuby na vnitrozemských cestičkách, fotím a navštěvuji památky. Ty vás asi moc zajímat nebudou, ale minimálně cisterciácký klášter – u nás máme též cisterciácký. Jako bych se vrátil 2000 kilometrů domů, do Zlaté Koruny. Že je večer, tady těžko poznávám. Na severnějším místě se stmívá po 22. hodině, ale už valím k baráku. Pro dnešek toho bylo dost.

Čtvrtek 21. 6. 2018

Následující den byl v duchu co nejvíce pojezdit na trati Tourist Trophy, vždyť mezi fanoušky jedné stopy není nejslavnější Assen nebo zlatem, sklem a betonem vykládaný okruh v Emirátech, pro každého zarytého motocyklového nadšence je to právě tento okruh.

Měl jsem takovou vizi, dát ho za méně než 1 hodinu a 45 minut. Snaha byla, ale fyzika je neúprosná. Plnej knedl jsem jel asi dvě třetiny tratě, zbytek jsem ji trochu šetřil, můj cíl byl dojet s ní po ose na trajekt do Británie. Nic, rovnou řeknu, že jsme to pod tento čas nedali. Úspěch byl ale opravdu to, že u tříkvaltové převodovky v horské části Mountain Road nebylo zapotřebí podřadit níže. To jsem vážně nečekal. Po dalších pokusech o překonání „rekordu“ odbočuji z trati a snažím se v duchu budoucí knihy „MAN MAN II – S historickým motocyklem po historických místech Manu“ navštívit památky, které jsem za tři minulé návštěvy nestihl. Cisterciácký klášter, opuštěné břidlicové doly, kolo v Laksley, Abbey Church… to jsou místa, o kterých se zajímavé informace dočtete snad v předvánoční knize.

DKW podruhé z ničeho nic chcípá, nevím, zda jsem kvůli výmolům měl málo zmáčknutou spojku a prostě neměla šanci zabrat, nebo zda zase uchlastaná svíčka. Okamžitě jak stavím, někdo mi nabízí pomoc a mé „Can you help me please“ ani není nutné. Pán kolem šedesáti let se omlouvá, že mi to našlápnout nemůže, že má kolena v prdeli. Tak mu říkám: „To jsme dva.“ Ale nabízí mi, že ji odtlačí 150 metrů do garáže, a že to bude nejspíše svíčka. Ač má kolena v prdeli, já se o berličkách snažím stíhat jeho s mou DKW, ale nemám šanci. Když mi ji zatlačuje do garáže, oněmím. Vevnitř tři historické závoďáky! Co jiného, než nortony, ale poprvé naživo vidím výrobek malé britské značky Mettise. Ten je před dokončením. Rozhlížím se okolo, ale nikde žádný bordel, nikde nic pohozeného… Ptám se: „Jimmy, to tady nerestauruješ?“ Jasně, že sám a tady. Stydím se do morku kosti, jak to vypadá v mé pracovně. Ukazuje mi SPZ šoupnuté v regále: „Když chci jezdit, namontuju je tam.“ Jak to tady funguje, opravdu zatím nevím. Vím, že STK ostrovani neznají, ale motorka bez světel, blinkru a všeho…?

S modelářskou pečlivostí vyčistí svíčku a ptá se, kolik mám mít odtrh. „Sorry, nevím.“ „Nu, to je zásadní chyba, chlapče. Dám tedy zlatý střed.“ Po pěti minutách pláchnutí v petroleji motorku natočí a… říkám, teď to chce nějakýho souseda, kterej nemá kolena v haj… „Ne, to není třeba. Přiváží závodní startovací vozík, na válec natlačíme zadní kolo, nadrbne ten řvoucí mechanismus (manželka v patře musí být štěstím bez sebe), ale já nevím, jestli DKW běží. Otáčkoměr nemá, a sorry, přes kravál startéru to neuslyší ani Beethoven. Chcípá startér a já slyším nádherný tak známý dvoutaktní sound. Jimmy říká, že „zas někdy“ a já pomalu vnitrozemím bloudím na pokoj.

Aleš, můj skvělý kamarád z Ostravy, tady žije 18 let. Je tři dny v kuse v práci, a tak se mu „starám“ o byt. Uvědomuji si, že jsem měl k snídani pár koleček poličanu a studenou vodu. Kurňa, paštik Májka plný brašny, ale chleba… obrátím Alešovi byt vzhůru nohama, ale „kulový Nalezenec, kulový“, jak říká klasik. Sedám a jedu do nejbližšího COOPu. Nic, chleba – nic… Už jsem vysílený, hladový a říkám, hlavně ňákou energii. Beru tatranky a mažu na ně paštiky. Jsem prase? No, jsem… ale věřím, že byste se zachovali podobně. J Přeskakuji tři dny. Říkám Alešovi, jak jsem tu spokojenej, jen že nemůžu sehnat chleba. Jen zakroutí hlavou a nese cosi. Má to sílu asi jeden centimetr, obdélníkový tvar a obal jak perníčky pro děti na Mikuláše. „Tady máš chleba!“ Otevírám s nedůvěrou a čekám ten polystyren pro modelky. No, polysťák to není, ale cosi mezi buchtou, houskou z mekáče a barvou houskového knedlíku. Zase jsem chytřejší a příště budu koukat v krámu po obdélníkách 8×25 centimetrů.

Váš Martin